V letošní letní vlně veder je příjemným osvěžením a pro mnohé v podstatě i každovečerním rituálem sprcha alespoň vlažnou vodou. Ještě před 100 lety by to pro většinu z nás znamenalo naložit do kamen uhlí nebo dřevo a postavit na plotnu hrnec s vodou, aby se ohřála. První bojler pro ohřev vody totiž sestrojil až v roce 1922 Mark Benson. (8/2026)
Z vodovodního kohoutku tak začalo konečně téci i teplá voda po lokálním ohřevu teprve před 100 lety. První snahy o dálkové zásobování teplem se v českých zemích začaly rozvíjet už na přelomu 19. a 20. století a ve 20. a 30. letech vznikaly první soustavy v Ústí nad Labem, Praze a Brně. V meziválečném období a těsně po druhé světové válce sloužily dálkové teplovodní a parní sítě primárně k vytápění budov (radiátorů) a pro průmyslové provozy. Běžné domácnosti měly v té době vodu v bytech ohřívanou většinou lokálně pomocí vlastních uhelných kamen, plynových tzv. „karma“ ohřívačů nebo lázeňských kamen na tuhá paliva.
Dodávka teplé vody se za teplem pro vytápění opozdila o pár desítek let. Zlom nastal až v 50. a zejména 60. letech 20. století s masivní výstavbou nových sídlištních panelových celků. S rozvojem velkých obytných souborů se přešlo na centrální zásobování teplem moderní generace, které již automaticky počítalo s centrální přípravou teplé užitkové vody pro celý okrsek kotelny s více domy.
Následně se pak od distribuce páry začalo masivně přecházet na horkovodní systémy. Teplárna posílala horkou vodu až do tzv. objektových (domovních) předávacích (výměníkových) stanic, kde se část tepla využívá celoročně k ohřevu vody v objektu a dodává se do kohoutků zásobovaných domácností. Dnes se výroba teplé vody přisunula ještě více místu konečné spotřeby díky bytovým předávacím stanicím, které umožňují individuální přípravu teplé vody v každé domácnosti podle jejich potřeb.